Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem

Recenze

Havlovo razítko s psíkem

Václav Havel dopisy z exilu pálil. Nechtěl, aby je u něj našla StB. Zničeny tak byly (naštěstí jen) originály dopisů z Bonnu od publicisty Karla Hvížďaly, s nímž pracoval na knize rozhovorů Dálkový výslech. Nyní vychází sborník korespondence, kterou si oba vyměnili v 80. letech, ale i o 20 let později při vzniku knihy Prosím stručně.

Na některých dopisech Václava Havla z předlistopadové éry se objevoval otisk dětského razítka psíka s kostí. Tuto identifikační ikonku Václav Havel někdy používal, aby dopisy nebyly snadno zaměnitelné. Po 17. listopadu 1989 jím označoval i legitimace opravňující ke vstupu do Laterny magiky, kde v prvních dnech úřadovalo Občanské fórum.

Podobné razítko s nápisem Think Happy používal i Ivan M. Havel mimo jiné jako Ex libris do samizdatů. Razítko věnovala oběma bratrům profesorka Markéta Goetz-Stankiewicz z University of British Columbia ve Vancouveru, která psala o německé, polské a české literatuře i o Havlových hrách.

Psík s kostí se objevil i na několika dopisech, které si Václav Havel vyměňoval v 80. letech s publicistou Karlem Hvížďalou, jenž žil v německém Bonnu a který s pozdějším prezidentem sepsal známou knihu rozhovorů Dálkový výslech.

V těchto dnech vychází v nakladatelství Galén sborník, v němž Hvížďala kompletní korespondenci s Václavem Havlem zveřejňuje. Originály Havlových dopisů z doby, kdy žil publicista v Německu, nebylo těžké dohledat.

Hvížďala si je schovával. Ovšem dopisy, jež šly opačným směrem z Německa do Čech, se dochovaly pouze v Hvížďalových kopiích. Originály neexistují, protože je Václav Havel okamžitě po přečtení, jako všechnu tehdejší korespondenci s exilem, pálil, aby ji u něj nenašla policie.

„Sborník obsahuje korespondenci, kterou jsme spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně,“ upřesňuje Karel Hvížďala.

Za hranice vozil texty muž z ambasády

„Zpětně lze říci, že pro nás oba měly tyto dvě knihy mnohem větší důležitost, než jsme si zprvu mysleli: Václav Havel na začátku naší spolupráce věřil, že někdy v budoucnu napíše paměti, a dokonce proto o některých věcech nechtěl v Dálkovém výslechu původně hovořit.

Při práci na rozhovoru si však uvědomil, že do rukopisu vložil souvislou výpověď o sobě a svém celoživotním konání, a tak se vlastně zbavil povinnosti někdy později napsat paměti,“ říká Hvížďala.

Havel poslal v 80. letech do Německa nahrávky se čtrnácti hodinami mluveného slova. Natáčel je dva večery ve vypůjčeném bytě v Praze na Vinohradech a do Německa je převezl kulturní referent německého velvyslanectví v Praze Wolfgang Scheur.

Hvížďala nahrávky v Bonnu přepsal do tří set stránek.

„Kniha pro Václava Havla začínala mít větší a větší význam a každé ráno po celonoční práci na konečné verzi rukopisu, který dále krátil, rozdělil do pěti kapitol a ještě jednou přepsal, se plížil na Hrádečku lesem a v noci zredigované stránky ukrýval, aby mu je při domovní prohlídce StB nezabavila. Konečně mohu prozradit, že jako skrýš sloužila stodola Andreje Kroba, Havlova souseda a režiséra Divadla Na tahu,“ popisuje Hvížďala.

Díky knize lidé zjistili, kdo je Havel

Václav Havel tehdy nemohl tušit, že právě tato kniha, kterou nakladatelství Melantrich vydalo v prosinci 1989, sehraje u veřejnosti klíčovou roli před jeho zvolením do prezidentského úřadu. Během jednoho prosincového týdne vychrlily tiskárny 50 tisíc výtisků rozhovorů Hvížďaly s Havlem. Do té doby zvláště mladí lidé, kteří neviděli jeho hry z šedesátých let, nečetli časopis Tvář a neměli přístup k jeho samizdatovým textům, znali Václava Havla převážně z pomlouvačných článků v Rudém právu či z několika listopadových a polistopadových veřejných vystoupení.

„V době vzniku rozhovoru byl Václav Havel pod značným psychickým tlakem ze všech stran: neustále nad ním visela hrozba dalšího uvěznění a zároveň se na něj valilo čím dál víc úkolů z domova i ze zahraničí. Proto jakmile se rukopis dostal za hranice, kromě korektur na něm už odmítal dále pracovat. Název knihy vyšel od Olgy Havlové. Sám jsem chtěl knihu nazvat Paradoxy mého života, paní Olga však prý jednou manželovi řekla: To není interview, to je výslech. Václav Havel se toho chytil a dodal: Na dálku,“ popisuje Hvížďala.

Havel oceňoval, že na rozdíl od svých psaných myšlenek, které posílal v dopisech z vězení, může tentokrát používat jednoduchý literární styl. V dopisech z vězení totiž kvůli cenzuře volil úmyslně složitý styl, aby cenzorům popletl hlavu.

„Litoval jsem všech, kteří to musí číst a těmi složitými souvětími se prokousávat.

A lituji, že nemůžu všem čtenářům těch dopisů říct jednu prostinkou věc: že nekonečný zápas s vězeňskou cenzurou mne nakonec bezděky naučil vyjadřovat se pokud možno co nejzašmodrchaněji, protože jedině nesrozumitelný dopis měl šanci na to, že bude odeslán,“ psal Havel Hvížďalovi. Prosím stručně je kniha, která vznikala už za zcela odlišných podmínek, v době, kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. Zatímco u první knihy musel hledat tajný byt, aby mohl nahrát odpovědi na magnetofon bez asistence tajné policie, odpovědi pro druhou knihu sepisoval v klidu Kongresové knihovny ve Washingtonu.

„Dnes se zpětně musím přiznat, že jsem se kvůli zdravotnímu stavu Václava Havla několikrát obával, jestli knihu dokončíme. Připomeňme, že po odebrání části plíce v roce 1996 sdělil jeden z lékařů Ladislavu Špačkovi, Havlovu tiskovému mluvčímu, že s diagnózou, jakou Václav Havel měl, pacienti žijí většinou tři až pět let. Žil ještě patnáct let,“ vzpomíná Hvížďala, který popisuje i tajné schůzky a krycí názvy provázející vznik knihy, neboť existovala obava, že se myšlenky populárního exprezidenta dostanou na veřejnost v pirátském vydání. Tým pracující na knize nazval Havel tajným bratrstvem Ořech. Podle pražské restaurace Na Ořechovce, kde se Hvížďala s Havlem scházel.

Co řekl Havel o sebevraždě...

Ve sborníku lze narazit na myšlenky, které nejsou pro Václava Havla příliš typické, a veřejnost se s nimi tudíž mnohokrát nesetkávala. Karel Hvížďala se například zajímal o dramatikovy názory na sebevraždu či na víru. V dopisech z vězení totiž Havel dobrovolný odchod ze světa odmítal.

„Kdo by o sebevraždě nepřemýšlel! Samozřejmě jsem o ní mnohokrát přemýšlel i já a stále vlastně o ní přemýšlím - ale jen tak, jak o ní přemýšlí asi každý člověk, který je schopen myšlení. Například jako o lanu, které je nade mnou neustále nataženo a kterého se můžu chytit kdykoliv, kdy už nebudu schopen jít dál,“ sděloval Havel do Bonnu.

„Chytím se ho ovšem jen jednou, bude to chycení vskutku poslední a definitivní, které mne sice definitivně zbaví všech trýzní života - ale zároveň i veškeré jeho radosti. Já osobně zatím ovšem ještě žít dokážu, a toho lana se tedy nemusím chytat. (...) Chci zkusit žít navzdory všemu. Což mi ostatně - paradoxně - právě alternativa sebevraždy umožňuje: vědomí, že k ní má člověk příležitost vždycky, dává mu přece sílu k tomu, aby to s ní nikdy nezkusil. Anebo není snad život jakési trvalé odkládání sebevraždy na později?“ přemítal Havel, který však v určitém smyslu se sebevraždou zkušenosti měl. Ve vězení ji často spoluvězňům rozmlouval. Jednou za to dokonce skončil na čtrnáct dní „na díře“. Náčelník mu vynadal, že se nemá plést do vedení tábora.

„Považoval jsem to za svou lidskou povinnost a cítil bych těžké výčitky svědomí, kdyby si vzal život někdo, komu jsem v tom mohl zabránit. Mám-li být ale zcela upřímný, ty argumenty, které jsem při takovém přesvědčování používal, by mne - v situaci přesvědčovaného - těžko asi přesvědčily. Je opravdu velmi těžké říct, proč má člověk vlastně žít!“ svěřoval se Havel Hvížďalovi.

... a o své víře

Z Bonnu přišla i otázka na Havlovu víru, k níž měl blízko i kvůli spoluvězněným teologům. „Nestal jsem se takzvaným,praktikujícím katolíkem': do kostela pravidelně nechodím, u zpovědi (myslím té,institucionální') jsem nebyl od dětství, nemodlím se, a když jsem v kostele, nekřižuji se. Ve vězení jsem se účastnil tajných mší, ale nepřijímal jsem. Že je tak říkajíc cosi tajemného nade mnou, jakási vyšší mravní autorita a ohnisko veškeré smysluplnosti; že událost zvaná svět má svůj hlubší řád a smysl (že to tedy není jen nějaký chumel náhod); že i svým životem se vzpínám k čemusi, co dalekosáhle přesahuje mne i mně známý obzor světa, a že vším, co činím, se nějak podivně dotýkám věčnosti - to všechno jsem vlastně cítil vždycky,“ sdělil Havel Hvížďalovi. Ze sborníku jsou dobře patrné změny v Havlově myšlení a přístupu k otázkám - tak jak se vyjadřoval při vzniku první knihy rozhovorů za doby totality v 80. letech a druhé knihy vznikající o dvacet let později.

(...)

Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem

Ve sborníku s tímto názvem, který právě vydává nakladatelství Galén, najdete úplnou korespondenci Karla Karel Hvížďaly s Václavem Hvížďala Havlem, kterou spolu vedli v letech 1984 až 2006 nad knihami Dálkový výslech a Prosím stručně. Obsahuje i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie.

Dálkový výslech

Je nejcitovanější a nejpřekládanější knihou spojenou s Václavem Havlem. Kniha byla důležitá i pro Karla Hvížďalu po jeho návratu z německého exilu: pomohla mu snáze se začlenit do české společnosti.

Prosím stručně

Kniha vznikala v době, kdy Václav Havel již nebyl prezidentem. První kniha měla ukázat, že existuje jen jedna česká kultura a je jedno, kde autoři žijí, druhá měla zase klást důraz na kontinuitu, které se nám v Česku rovněž často nedostává. Větší část odpovědí na Hvížďalovy otázky Václav Havel sepsal v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Václav Havel udělal z Karla Hvížďaly jako tazatele vlastně jednu z postav knihy. Jako by se někdy na svět díval jako na divadlo a s lidmi kolem sebe zacházel jako s postavami svých her. Při práci na této knize se scházeli oba autoři osobně především v pražské restauraci Na Ořechovce. Podle tohoto hostince také Václav Havel pojmenoval skupinu spolupracovníků, jež knihu připravovala. Říkal jim tajné bratrstvo Ořech.

Petr Švec

Mladá fronta DNES, 30. 4. 2013, s. 9

Petr Švec