Křeslo pro Fausta 2006

Ukázka

1348 Slov úvodem

Vždy, když opustím rušné Karlovo náměstí, abych známým tunelem vstoupil na mystické nádvoří a poté do ještě mystičtějšího interiéru Faustova domu, se ve mně pokaždé znovu trochu zatají dech. Vždy znovu totiž zažívám ten pocit, že opouštím svět povrchních myšlenek a upachtěné honby za materiálními statky, abych se na několik desítek minut ocitl ve vnitřním světě svých hostů a bylo mi dovoleno ponořit se s nimi do vzpomínek, zamyslet se nad smyslem jejich práce, dumat o moci i bezmoci medicíny a uvažovat o její budoucnosti. Nakonec se pak vždy ještě pokouším zjistit, jak si který z mých hostů sám pro sebe interpretuje faustovskou legendu. Je pozoruhodné, ale současně logické, že žádné dvě odpovědi nejsou stejné. A v závislosti na tom se samozřejmě liší i ochota či neochota podepsat se Mefistofelovi vlastní krví.

S emeritním přednostou Anatomického ústavu 1. LF UK profesorem Radomírem Čihákem jsem si povídal mimo jiné o tom, že moderní anatomie umožňuje medicínu nejen lépe učit, ale i lépe dělat. Ďáblovi by se upsal snad jedině za to, aby jeho vnuci nikdy nemuseli prožít epochu, kdy existovali občané dvojí kategorie.

Posedlost jít za věcí ztracenou v širokosti světa je to, co v celém svém životě uplatňuje a co se snaží předávat i svým studentům emeritní profesor Univerzity Karlovy a emeritní přednosta II. ústavu lékařské chemie a biochemie 1. LF UK profesor Jiří Duchoň. Pokud by Mefisto znamenal poznání, říká profesor Duchoň, pak se mu tedy upsal už hodně dávno. Jestliže ale znamená personifikované zlo, pak by se mu neupsal nikdy, protože to by znamenalo popřít to nejlepší, co dělá člověka člověkem. Včetně onoho kantovského: Jsou dvě věci, které mě udivují ze všeho nejvíce - hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.

Profesor Pavel Filipi, emeritní děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, vysvětluje, že víra znamená pohybovat se ve světě bez bázně a strachu. Snad i proto tvrdí, že kdyby byl při smyslech, neupsal by se za nic. Jenže ono je to tak - pokračuje -, že ďábel někdy náš podpis ani nepotřebuje a my můžeme najednou zjistit, že jsme propadli pocitu nadřazenosti či sebelítosti. Ďábel totiž není mimo nás, nýbrž v nás.

Univerzita Karlova musí zvedat laťku pro všechny a všem, je přesvědčen její současný rektor, profesor Václav Hampl. U otázky o ochotě upsat se Mefistofelovi vzpomíná, že ho rodiče vychovávali v tom, že za určitou hranici prostě jít nelze, a proto také nepodlehl mefistofelovskému vábení komunistické moci. Ale pokud by šlo o to, co je pro něj nejvyšší hodnotou - tedy o rodinu a jeho nejbližší -, pak by asi byl ochoten obětovat ledacos.

Profesor Tomáš Klíma žije a pracuje v Houstonu, ale pro českou medicínu udělal tolik, že si získal přízvisko »malý velký muž«. Snad i proto o sobě může prohlásit: Mám mnohem více přátel než nepřátel. A vzhledem k svému věku by možná zauvažoval upsat se Mefistofelovi vlastní krví za to, aby zařídil stvoření několika dalších podobných hudebních skvostů, jako již zásluhou faustovské legendy máme - má na mysli Gounodovu operu Faust a Markétka nebo Berliozovo oratorium Faustovo prokletí.

Primář patologicko anatomického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze doktor František Koukolík je znám nejen v odborných kruzích, nýbrž i v široké veřejnosti svými pracemi o vztahu lidského mozku a lidského chování; v našem rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč váš mozek je vaším tělem, vaše tělo vaším mozkem. Nabídl úvahu, že pokud by Satanáš či Mefistofeles existoval, byl by to nejspíše hybrid špičkové inteligence a špičkové stupidity. A protože špičková inteligence se ho netýká, a špičková stupidita jen někdy, s jeho podpisem by to dopadlo špatně.

Věřím, že vše je ukryto v genech, svěřuje se profesorka Kyra Michalová; jak by také nevěřila, když pracuje jako vedoucí Centra nádorové cytogenetiky Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN. Kdybych prý se jí na to, zda a zač by byla ochotna upsat se ďáblovi, zeptal třeba v jejích dvaceti letech, odpověděla by mi docela určitě, že »za nic«. Dnes ví o jediné věci, která by za to stála - je to zdraví jejích nejbližších.

Jako muž vědy i praxe se projevil děkan Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci, profesor Jiří Militký. Pro nějaký kus vědy nebo kariéry by rozhodně Mefista o pomoc nežádal, neboť důležitý je nejen cíl, nýbrž i cesta k němu. Štěstí lze nacházet i v putování za cílem, protože teprve na konci takového putování se můžeme opravdu radovat z jeho dosažení. Na druhé straně by se ale člověk nejspíše neměl rouhat zapřísaháním, že nezná vůbec žádnou situaci, za níž by Mefista o pomoc nepožádal - jako je například ohrožení zdraví těch nejbližších. I v takovém případě by však člověk musel akceptovat, že dostává něco na dluh a bude za to muset zaplatit. On sám věří v to, že má-li platit, tak vlastní prací, a má-li na někoho spoléhat, tak sám na sebe.

Přednosta Ústavu patologické fyziologie 1. LF UK profesor Emanuel Nečas se nám snažil přiblížit patofyziologii jako vědu o příčinách a mechanismech nemocí. Navíc pak vyslovil domněnku, že stejně jako umělec potřebuje múzu, vědec potřebuje nějakého toho Mefistofela, aby ho stále pokoušel a motivoval. Nechť pokouší, ale krev ať za to od nás nechce. Ta musí sloužit něčemu jinému. Užitečnějšímu.

O překvapeních v toxikologii jsme si povídali s přednostkou Kliniky nemocí z povolání 1. LF UK a VFN profesorkou Danielou Pelclovou. Ta by se byla ochotna upsat Mefistofelovi za jediné - za zdraví svých synů.

Duši nelze upsat, protože nám nepatří, říká ve svém zamyšlení nad otázkou podpisu Mefistofelovi ředitelka Mikrobiologického ústavu AV ČR, profesorka Univerzity Karlovy pro obor imunologie a mimořádná profesorka farmacie a farmaceutické chemie University of Utah v Salt Lake City, Blanka Říhová. Faust chtěl od Mefistofela nemožné, totiž úplně vše. Dostal skoro vše, s výjimkou jediného - duše. Ta nám totiž nepatří. Nám patří jen tělesná schránka, zatímco duše je součástí vesmíru, máme ji propůjčenu. Jediné, co můžeme dělat, je pečovat o ni, formovat ji a zušlechťovat, abychom tento dar mohli nakonec vrátit v lepší podobě.

Padesát let ve službách univerzity strávil docent Milan Špála, emeritní pracovník Ústavu patologické fyziologie a Ústavu vědeckých informací 1. LF UK, a prošel přitom dlouhou cestu od experimentální patologie přes saharskou anabázi až po moderní žurnalologii. Na otázku po Mefistofelovi připomněl, že na jednom renesančním domě v Bruggách je napsáno, že »věda nemá nepřítele než hlupáka«. Kdyby tedy věděl, že svým podpisem, za který zaplatí krví, odstraní nejen z vědy, ale ze života vůbec hloupost, nadutost a závist, nejspíše by se té exsangvinační proceduře podrobil.

Vzdělání bez morálky a odvahy má jen malou hodnotu, je přesvědčen emeritní rektor ČVUT, vedoucí katedry konstrukcí pozemních staveb Fakulty stavební profesor Jiří Witzany. Proto si také myslí, že člověk by se ďáblovi upsat neměl. Hned však dodává, že moudrý člověk by se neměl vyjadřovat k modelovým situacím, o nichž se dobře mluví, leč zůstává otázkou, jak by to dopadlo ve skutečnosti. Jsou totiž situace, kdy by člověk asi o sebeobětování uvažoval. Například při ohrožení svých nejbližších.

V závěrečném dvojhlasu jsem otázku po Faustovi nekladl, ale je v něm tak jako tak skryta. V roz­hovoru se nad některými otázkami lékařské vědy a výzkumu, klinické medicíny, medicínských technologií a společensko-ekonomických souvislostí medicíny zamýšlejí představitel akademického světa, děkan 1. LF UK Praha profesor Tomáš Zima, a reprezentant světa výzkumu, vývoje a výroby moderních medicínských technologií, generální ředitel společnosti Olympus C & S, s. r. o., doktor práv Petr Hanzlík. Dostali se i k hodnocení spolupráce mezi těmito dvěma světy: »Spolupráce je stále korektnější a transparentnější, avšak bohužel řada lidí hodnotí situaci stále v duchu minulosti,« domnívá se profesor Zima. »Proto tedy musíme nejprve smazat negativní zkušenosti a nahrazovat je pozitivními příklady. Ameriku třicátých let s jejími mafiány potřebujeme nahradit legálním a transparentním prostředím s jasnými mantinely,« komentuje to doktor Hanzlík.

Dodal bych, že stejně tak je třeba překonávat propast mezi světem vědy a světem každodenního života. Vždy znovu si ji uvědomím, když po skončení rozhovoru se svým hostem v Křesle pro Fausta vyjdu tunelem z Faustova domu na Karlovo náměstí a octnu se zpět v běžné realitě. Vždycky mám chuť opravit Goetha: Zelený je strom teorie, šedivá všechna realita.

Mgr. Jaroslav Hořejší