Zlo na každý den

Ukázka

Z předmluvy:

Podobně jako tato kniha, je i Život s deprivanty dílo, které vychází z vědeckých poznatků mnoha oborů. Přesto je určeno široké veřejnosti. Prosíme čtenáře, aby nečekali čtení jednoduché, zábavné nebo senzační. Pro čtenáře, kteří nejsou odborníci, bude namáhavé. Nechceme-li zjednodušovat natolik, že se povaha jevů, o nichž budeme mluvit, zkreslí nebo málem ztratí, chceme-li udržet zájem, narážíme při převodu „vědečtiny" do běžné češtiny na četná úskalí. Lidská povaha ani vztahy mezi lidmi nejsou jednoduché, zábavné bývají jen někdy, ve směrech, jimiž se naše kniha nezabývá. Odměnou za námahu může být čtenáři lepší pochopení sebe samého, ale i světa, v němž žijeme. Obojí se může vyplatit i prakticky.

(...)

V Životě s deprivanty se pokoušíme o kompromis. Hlavní text je určen vzdělané veřejnosti. Každou kapitolu uvádí stručný souhrn, jenž má sdělit spíš její smysl než obsah. V hlavním textu i v poznámkách citujeme informační zdroje, čtenář by měl vědět, odkud své poznatky čerpáme. Poznámkový aparát je určen motivovaným čtenářům a odborníkům. Rozšiřuje a prohlubuje skutečnosti uvedené v hlavním textu.

Nepočítáme-li kazuistiky, do nichž řadíme i zprávy z tisku (The New York Times, The Economist, MF Dnes) a z internetových pramenů, pocházejí všechny užité zdroje pouze ze světových vědeckých, mezinárodně uznávaných (peer-reviweved) zdrojů. Před uveřejněním procházejí tyto práce nemilosrdným sítem a kritikou stejně špičkových světových recenzentů. Považují se za spolehlivý primární zdroj informací. Samozřejmě, že i tyto informace mohou být mylné a jsou vývojem dalšího poznání často překonávány.

Dne 12. března 1996 jsme na Vzpouru deprivantů vyslechli názor, který nás tehdy překvapil. Jeden náš anglický známý, který už delší dobu žil v Praze, uměl dobře česky a jistě není cynik, knihu přečetl a s úsměvem nám ji toho dne vrátil. Řekl, že dobře nechápe, proč jsme z této problematiky „tak bez sebe. Ta kniha je vlastně irelevantní," pokračoval. „To jen vy tady na to nejste zvyklí... žili jste moc dlouho v izolaci od světa, zvyknete si, uvidíte, a nebudete si to tak brát..."

O den později - proto jsme si uvedené datum zapamatovali - vešel ve zcela mírumilovném skotském městečku Dunblane do místní školy třiačtyřicetiletý Thomas Hamilton. Měl dva revolvery a dvě poloautomatické pistole. Nejprve poranil zaměstnance školy, kteří se jej snažili zastavit. Pak vstoupil do tělocvičny, kde sedělo kolem učitelky devětadvacet pěti- až šestiletých dětí. Na místě jich zastřelil třináct, další tři zemřely v nemocnici. Zastřelil i učitelku, která se snažila krýt děti svým tělem. Poté se zastřelil sám. „Včera nás navštívilo zlo," prohlásil dalšího dne ředitel školy, „a my nevíme proč. Nechápeme to, a myslím, že to nikdy nepochopíme."