Čas odchádza z domu

Recenze

DVOJÍ BYTOST ZUZANY HOMOLOVÉ

 

Písničkářka Zuzana Homolová se připomíná dvojalbem Čas odchádza z domu z nakladatelství Galén.

Jediný singl s písněmi Išlo dievča na vodu / Býval v horách jeden mlynár měla ve své diskografii nezpochybnitelná hvězda písničkářského nebe československých osmdesátých let, členka volného folkového uskupení Šafrán Zuzana Homolová. Natočila ho v roce 1973. Až těsně před listopadem 1989 mohla zpěvačka připravit (korespondenčně na trase Bratislava-Praha) ve studiu Vladimíra Merty své první CD Čas odchádza z domu. Vyšlo po různých schvalovacích peripetiích a cenzurních obsahových i formálních úpravách ve studiích slovenského Opusu právě v osmdesátém devátém roce a paradoxně atmosféra tehdejších změn poněkud potlačila jeho účinnost, která by v jiných časech výrazně „zazvonila".

Kromě Zuzany Homolové, která v Mertově hudební režii a jeho a Hrubého aranžích obstarává zpěv a akustickou kytaru, na albu hrají rovněž členové studiové skupiny Dobrá úroda, kromě jiných Vladimír Merta (kytary, mandolína, klávesy), Jan Hrubý (housle) či Jan Vitouš (perkuse)…

 

Původní verze z archivu

Po dvaadvaceti letech se pro svou edici Olivovníky ke znovuvydání desky rozhodlo nakladatelství Galén. Nespokojilo se však s prostou reedicí. Jak vysvětluje v ediční poznámce nakladatel Lubomír Houdek, při práci (digitalizace atd.) se zjistilo, že na páscích z archivu Vladimíra Merty existují původní, neupravené verze nahrávek - vlastně jakési utajené původní album, „které se liší řadou drobných detailů, celkově uvolněnějším zpěvem i monumentálním závěrem Pol'né madony". Takže místo jednoho CD doplněného o písně z prvního singlu vzniklo dvojalbum, jež sice obsahuje tytéž písně, jejich forma však není identická.

Připomenout dnes Zuzanu Homolovou není od věci. Její noblesní a přitom průzračně čistý, jednoduchý zpěv skvěle doprovázený vybranou muzikou nese nevtíravá lidská poselství, jimž současný posluchač naprosto rozumí. Ať jde o texty Ivana Hoffmana, Pavla Maloviče, Viery Vincové, Milana Rúfuse nebo o lidovky, jejich sdělení je vždy nadčasové. A kromě jiného se také můžeme po letech přesvědčit o tom, jak záludné, a přitom pošetilé byly cenzurní zásahy ještě koncem osmdesátých let minulého století. Cenzor například nepustil verše „Otec, mati nie sú doma / išli na omšu do kostola" a namísto nich se zpívalo „išli ráno von do poľa".

 

Skrytá drobná šelma

S péčí vypravené dvojalbum nabízí kromě textů písní také vzpomínky aktérů vzniku alba Čas odchádza z domu - kromě Homolové také Vladimíra Merty, Jana Hrubého a Ondřeje Ježka (remastering). „Když jsem se se Zuzanou poprvé potkal, zaujala mě noblesou. Letmým úsměvem číhavé lištičky. Upracovanýma rukama s odřenými nehty v roztrhaných paličkovaných rukavičkách," vzpomíná Vladimír Merta. „Zuza je skrytá drobná šelma. Šlechtična z upadajícího zemanství, vypomáhající při sklizni otrlým chlapům. Smrtka stínající malým srpkem jen to zlé v nás. Folková dáma i dámička z polosvěta. Dvojí bytost." Temnější strunu, již pod lahodným Zuzaniným zpěvem tušíme, vystihuje Merta celkem přesně: „Rád bych měl Zuzaninu pokoru, zarytost, zaujetí a nasměrování proti proudu času. Bál bych se jen její fascinace smrtí, kterou podává bez ohledu na dobu, okolí a jeho rozcuchanost. Láska je v jejích písních vždy jen předehrou k mordu. Tak to cítí, prožívá…"

Marta Švagrová

Recenze

ZNÁMÁ SLOVENSKÁ PÍSNIČKÁŘKA ZUZANA HOMOLOVÁ VYDÁVÁ „UTAJENÉ ALBUM"

 

Jako první titul roku 2011 ve stále narůstající ediční řadě Olivovníky knižního nakladatelství a hudebního vydavatelství Galén právě vychází dvojCD nejznámější slovenské písničkářky Zuzany Homolové Čas odchádza z domu. Album vydané v únoru 1989 se objevuje po 22 letech poprvé na CD.

Ve druhé polovině 80. let minulého století patřila Zuzana Homolová k folkovým hvězdám první velikosti, byla členkou legendárního a StB rozehnaného Šafránu, hostovala na vystoupeních bratislavského písničkářského sdružení Slnovrat; její diskografie však obsahovala jediný singl z roku 1973 Išlo dievča na vodu / Býval v horách jeden mlynár.

V perestrojkovém Československu se roku 1987 dostalo do plánů vydavatelství Opus její první sólové album. Vznikalo (ve své době neobvyklou, dnes díky internetu naopak celkem běžnou) „korespondenční" cestou: zpěv a kytara byly natočeny v listopadu 1987, v lednu a únoru 1988 v Praze ve studiu Vladimíra Merty vznikla kompletní nahrávka, nicméně LP se objevilo na pultech až o rok později a její vydání poněkud zastínily dobové politické změny.

Stávající reedice je pojata velmi netradičně. První CD obsahuje všechny studiové nahrávky Zuzany Homolové do listopadu 1989, tedy celé album Čas odchádza z domu v klasickém znění a zmíněný singl z roku 1973. Při práci na nové edici ve studiu Jámor respektovaného zvukaře Ondřeje Ježka se objevila zajímavá skutečnost: archiv Vladimíra Merty obsahoval původní nahrávku, která byla pak ještě před vydáním ve studiích Opus upravena a krácena. Muzikantský duch Ondřeje Ježka nadšeně porovnával obě verze a z původního momentálního nápadu několika bonusů se objevilo řešení nové, „archeologicky poctivější": současně připravit vydané album i původní verzi z pražských Střešovic.

Dobové recenze byly pochvalné i rozpačité, ne každému se líbil bohatší, „nefolkový" zvuk, o který se postarali aranžéři Vladimír Merta a Jan Hrubý. Album zní možná netradičně, ale pořád jde o vzrušující spojení čistého hlasu Zuzany Homolové se studiovou kapelou Dobrá úroda a téměř čtvrtstoletí od vydání neubralo nic na působivosti nahrávky, která patří do zlatého fondu československého folku.

Album bude oficiálně uvedeno 18. března 2011 v pražském Divadle Kampa na koncertu, kde své novinky představí Zuzana Homolová s kapelou, Dagmar Voňková a jako hosté Vladimír Merta a Jan Hrubý.

Ondřej Bezr

Recenze

„BALADY MĚ TVRDOHLAVĚ BAVÍ"

Rozhovor se Zuzanou Homolovou

 

O tom, že zdaleka ne všechny podstatné folkové desky už vyšly v reedici na CD, nás několikrát ročně přesvědčuje nakladatelství Galén ve své ediční řadě Olivovníky. Po „pařížském debutu" Vladimíra Merty a živém dvojalbu téhož autora z Malostranské besedy nebo po Hutkových Pravděpodobných vzdálenostech se prvního digitálního vydání dočkala prvotina slovenské písničkářky Zuzany Homolové. Album Čas odchádza z domu vyšlo v přelomovém roce 1989 a v euforii z návratu zakázaných autorů a interpretů trochu nespravedlivě zapadlo. Nyní se na trhu objevuje v rozšířené verzi jako dvojalbum. První disk obsahuje vedle obsahu původní desky také zpěvaččin singl ze 70. let, na druhém CD najdete utajenou verzi alba v podobě, jak ji pro Homolovou připravili Vladimír Merta a Jan Hrubý, jejichž materiál byl později ve studiích OPUSu částečně přepracován. Mimochodem o spolupráci Zuzany Homolové, Vladimíra Merty a Jana Hrubého se více dočtete v bookletu alba v rozhovoru všech tří protagonistů, který inicioval autor tohoto článku.

 

Paní Zuzano, vaše první album Čas odchádza z domu, které právě vychází v reedici, obsahovalo jak autorské skladby, tak slovenské lidové balady. Proč jste zvolila tuto kombinaci?

Vedle lidových písní jsem paralelně zpívala i zhudebněné verše básníků (Milan Rúfus, Maša Haĺamová, Štefan Krčméry aj.) a texty mých kolegů-současníků - Pavla Maloviče, Miloše Janouška, Viery Vincové a dalších. Písně jsem měla dávno hotové i zažité, stačilo jen po nich sáhnout. Problém byl, do které zásuvky sáhnout - zhudebněné texty, nebo balady? Nevěděla jsem, jestli se mi naskytne ještě nějaká příležitost, a tak jsem jako kompromis zařadila na každou stranu LP jiný žánr. Netušila jsem. že by jednou tyto strany mohly stát vedle sebe.

 

Později už jste se věnovala a dodnes se věnujete především lidovým písním. Čím si získaly vaši přízeň na tak dlouho?

Balady, nebo přesněji narativní písně, mě bavily v minulosti, kdy byly dlouhé, banální, pesimistické a „nerežimní". A stejně mě baví i dnes, kdy jsou dlouhé, banální, netaneční a nepopíkové, a tedy stejně nevysílatelné v médiích. Tvrdohlavě mě baví. Chválabohu je jich sesbíraných mnoho - v knihách, sbírkách, katalozích. Zpočátku mě zajímaly jednoznačně tragické balady, dnes se bavím na příbězích trochu tabuizovaných, kde životů neubývá, spíše přibývá, tedy z pohledu demografického optimistických.

 

V bookletu reedovaného alba se mimo jiné dozvídáme, že někdejšímu režimu vadilo slovo kostel, které jste v textu jedné písně musela nahradit polem („šli na omšu do kostola" / „išli ráno von do pola"). Vzpomenete si, co dalšího představitelům tehdejší moci na lidových baladách vadilo nebo mohlo vadit?

To je pro doby minulé charakteristické. Po zralé úvaze zodpovědných pracovníků Slovenské televize v Košicích, kteří přezkoumali vhodnost textu balady, jsem dostala přeškrtnutou pointu „Nesiem telo i dušu / richtárovu Anušu". Byl to úplný nesmysl, a tak jsem byla na místě nucena „zaperlit". Skončilo to takto: „Nesiem krpce, halenu / richtárovu Helenu". Tato verze vyšla i v OPUSu a je jako bonus na současné reedici. Duše jako metafyzický, až náboženský pojem nebyla totiž přípustná ani v lidových textech.

 

Vaším hlavním hudebním partnerem na prvním albu byl Vladimír Merta a na aranžích se podílel také Jan Hrubý. Jak vznikla spolupráce s nimi dvěma?

Když svitla v roce 1977 naděje, že budu dělat album, odvážila jsem se požádat o spolupráci na něm Jana Hrubého, protože jsme s tou myšlenkou koketovali už předtím. Jan mi to přislíbil, jenže čas letěl a bylo třeba vážně začít. Protože byl Honza daleko a „těžko dostupný", oslovila jsem Vláďu Mertu, jestli by do toho nešel se mnou s tím, že Hrubého do toho také namočí. Vláda byl totiž čerstvým majitelem osmistopého magnetofonu, takže ho aspoň mohl dobře otestovat. Nakonec jsem zpěv s kytarou nahrála 17. listopadu 1987 (!). Vláďa si pás s podklady odvezl do Prahy a čaroval... Album se míchalo v březnu 1988 a vyšlo o necelý rok později, protože OPUS měl už splněný plán.

 

V bookletu reedice říkáte, že jste až „při mixáži dostala zprostředkovaný obraz o celém dění - a bylo toho na několik alb! Rozhodnout, co vyhodit a co nechat, byla velmi delikátní záležitost". Podle čeho jste se tedy rozhodovali, co nechat, a co vypustit? Jak konkrétně vznikla dramaturgie alba?

Dramaturgie byla jasná od začátku. Překvapením byla jen „košatost" výsledného tvaru, který vznikl u Vládi Merty. Při mixu jsme se společně shodli na subtilnějším znění některých písní, takže jsme například nepoužili bombastické varhany v Poĺnej madone.

 

Máte některé písně z tohoto alba stále v repertoáru?

Ano, ale zařazuji je spíše jako přídavky, například Mati dievča zháňa. Na koncertech s Trojkou hráváme také Zabila panička pána ze Sušilovy sbírky, kterou mě kdysi okouzlil Jaroslav Hutka. Na LP Čas odchádza z domu jsem tuto píseň zařadila ve slovenštině jako pozdrav Jardovi do emigrace...

 

Byl Čas odchádza z domu čistě studiový projekt, nebo jste aspoň s některými muzikanty, kteří se zúčastnili nahrávání, i koncertovala?

Příležitostně jsem vystupovala s Janem Hrubým, s Olinem Nejezchlebou, s Pavlem Skálou a také s mým švagrem - houslistou Milanem Tedlou.

 

Zkuste si teď vzpomenout na Zuzanu Homolovou v roce 1988 a postavte vedle ní dnešní Zuzanu Homolovou. Čím pro vás byla hudba tehdy a čím je pro vás dnes?

Hudba zůstala... Tehdy jí bylo možná trochu víc - víc jsem poslouchala, možná i hrávala. Dnes poslouchám méně, ale na živé koncerty chodím ráda. Hlavní rozdíl je v tom, že tehdy jsem vystupovala sama a dnes mě víc baví zpívat s kolegy v Trojce.

 

A změnilo se za ty roky nějak výrazně publikum, které na vás chodí?

Dříve to bylo jasné - možností moc nebylo, lidé chodili do zaběhnutých, osvědčených, fungujících klubů. Dnes je nadbytek lákavých možností, kde „zabít čas", a šoubyznys je mocný. Ale chválabohu stále existují lidé, kteří vyhledávají nestandardní události. Nevím přesně, jak je to dnes se studenty. Dříve právě studenti vyhledávali a tvořili „neoficiální" kulturu, dnes se mi zdá, že (čest výjimkám!) jsou nejoddanějšími konzumenty popkultury.

 

Zmínila jste svou Trojku, v níž jsou vašimi spoluhráči Samo Smetana a Miloš Železňák. Jak skupina funguje? Pracujete na aranžích písní společně?

Já mám na starosti výběr písní (vždy jdou z mé „huby") a hotovou skladbu nabídnu kolegům na dotvoření s jejich nástroji. Tak písně dostávají zajímavější tvář. Já méně hraju na kytaru (na to mám mistra) a hlavně zpívám a hraju na perkuse.

 

Zatím nejnovější album Tvojej duši zahynúť nedám jste natáčeli s Danielem Salontayem z dua Longital. Jaký je rozdíl v přístupu k vašim písním a obecně k lidovým baladám mezi Danem a Milošem Železňákem, který vás na kytaru doprovází na koncertech?

Pro Daniela to byl výlet, Miloš je v tomto smyslu zkušený a navíc pochází z východu, kde má tradice hluboké zázemí. Miloš vydal krásné album rusínských písní v jazzovém šatě - Rusnacké.

 

Za CD Tvojej duši zahynúť nedám jste získala cenu Aurel, tedy obdobu českých žánrových Andělů. Jsou pro vás podobná ocenění důležitá?

Samozřejmě že mě to potěšilo, ale to je všechno... Bylo to zadostiučinění hlavně kvůli lidem, kteří do toho šli se mnou.

 

Ať už jste se věnovali zhudebněné poezii, nebo lidovým baladám, vždy ve vašich písních záleželo na textech. Přesto jste vystupovala na festivalech v Londýně, v Polsku, v Chorvatsku... Jaké máte zkušenosti s publikem, které vašim textům dobře nerozumí? Snažíte se obsah písní překládat nebo vysvětlovat?

Někdy to dělám kostrbatou angličtinou. Ale i když diváci texty nechápou, rozumí atmosféře písní a přijímají je pozitivně. O Češích vůbec nemluvím, ale připadá mi nevhodné překládat například v Polsku nebo v Chorvatsku texty do angličtiny. A mám pěkné ohlasy i od cizinců - majitelů mých CD, kteří textům absolutně nerozumí, jen cítí, co zpívám. Rozhodně však oceňují kvalitní překlad textů do angličtiny a francouzštiny.

 

Od vydání alba Tvojej duši zahynúť nedám uplynulo pět let. Pracujete na novém repertoáru?

Pracujeme. Tentokrát by neměl být jen studiový - nehratelný - projekt, ale písně se budou jen málo lišit od verzí, které hrajeme naživo. Díky technickým vymoženostem tam bude široké spektrum zvuků, barev i ticha.

 

Natočila jste společná alba s Jiřím Stivínem, Vlastou Redlem nebo s už zmíněným Vladimírem Mertou. Láká vás z českých kolegů ještě někdo, s kým byste ráda takto intenzivně spolupracovala?

Jsem vděčná všem, kteří vstoupili do „hry" se mnou, vždy to pro mne bylo velkým zadostiučiněním a vyznamenáním. Příležitostně jsem hrála s Hradišťanem, Čechomorem, s Emilem Viklickým. Moc o tom ale nepřemýšlím... Napadají mě snad Havlovi, právě Viklický, ale je určitě mnoho skvělých hudebníků, s kterými bych celkem ráda spolupracovala.

 

 

Co také řekla Zuzana Homolová (z bookletu CD Čas odchádza z domu)

„Je to zvláštní náhoda, že jsme na konci 60. let s Vláďou Mertou oba krátce studovali ve Francii. Ale zatímco Mertovi se poštěstilo v Paříži hned vydat album, já jsem se v Tours spíše rozhlížela po lidech, krajině a kultuře. Měla jsem na to celý školní rok a byl to pro mě inspirativní pobyt. Odjížděla jsem odtud s hromádkou francouzských lidových balad a písní, s několika deskami a s odhodláním podívat se doma do knihoven. Lidové balady se u nás zpívaly jen výjimečně. Nehodily se do tehdejší povinně optimistické doby. Ale vzhledem k tomu, že jsem studovala i slovenský jazyk, věděla jsem o existenci lidových balad v bohatých, nepoužívaných sbírkách. Když jsem se vrátila do Československa, získala jsem odvahu vyhledat je a zpívat na veřejnosti."

„Můj první singl vyšel z iniciativy tehdejšího dramaturga edice lidové hudby Opusu Viktora Szarky, kterého zaujaly balady v televizním filmu Petra Hledíka z cyklu Otec môj a mati moja. Navrhl vydat dvě nahrávky z tohoto filmu v Opusu. Dost mě překvapilo, když mě na podzim 1972 pozvali na komisionální „schvalovačku" do Divadla hudby a výsledkem byl na jaře 1973 zmíněný singl. Byl to neobvyklý krok v edici tradiční lidové hudby a vyvolal patřičný rozruch. Potom jsem slyšela, že v edičních plánech je i návrh na LP, ale nic se nedělo. Až v roce 1987, když byl dramaturgem Opusu Július Kinček, se kterým jsem nějaký čas spolupracovala v seskupení Zátvorka, jsem se dozvěděla, že v edičním plánu JSEM."

„Album obsahuje jeden zhudebněný text Ivana Hoffmana a tři od Pavla Maloviče. Oba byli členy Slnovratu a já jsem bývala častým hostem jejich koncertů. Paĺo Malovič mi nabídl zhudebnit část svých textů, i když je sám hrával ve své verzi. Neodmítla jsem je, naopak, mnoho z nich rezonovalo s mou duší, a tak jsem často hrávala. A Ivana Hoffmana jsem požádala o „používání" jeho textu v mé hudební verzi. Další autorkou. jejíž jméno se na albu objevuje, je Viera Vincová. Nabídla mi svoje verše a já jsem jich dost zhudebnila."

Milan Tesař

Recenze

Zuzana Homolová: ČAS ODCHÁDZA Z DOMU

 

Nejvýznamnější osobnost slovenského folku debutovala na singlu v roce 1973, na první dlouhohrající desku si musela počkat do roku 1989. Teď album poprvé vychází na CD, doplněné tím dávným singlem a dalším diskem s odlišnými verzemi písní. Zuzana Homolová byla už před 38 lety vyhraněnou a silnou uměleckou osobností a za celou tu dobu se nijak zásadně nezměnila: její nahrávky se proměňovaly hlavně podle toho, s kým na nich spolupracovala. Vždy to byly silné osobnosti: třeba Jiří Stivín či Vlastimil Redl.

Na LP Čas odchádza z domu se produkce ujal Vladimír Merta. Je to na svou dobu opravdu unikátní deska: ke 12 písním (z toho čtyři jsou lidové balady) vytvořil Merta s pomocí přátel (například Jana Hrubého nebo Václava Veselého) pestrý doprovod, sám hrál kromě kytar také na flétny, fujaru nebo cimbál. Nejdůležitější jsou však písně samotné. Lidové balady se strašlivými texty plnými mordů však Zuzana Homolová podává bez okázalé dramatičnosti, někdy s téměř milým výrazem. O to pak jsou účinnější.

Jaroslav Riedel

Recenze

Zuzana Homolová: ČAS ODCHÁDZA Z DOMU

 

První dáma někdejšího federálního folku natočila alba s Jiřím Stivínem i Vlastou Redlem, ale nepřekonaný zůstává debut Čas odchádza z domu (1989), který na 2CD přinesla až teď edice Olivovníky. Zuzana Homolová zde zpívá vlastní skladby s poetickými texty i lidové balady, které interpretuje s grácií, téměř laskavě. Přidanou hodnotou jsou kontrastní aranžmá, jež se studiovou skupinou Dobrá úroda vytvořili producenti Vladimír Merta a Jan Hrubý. Ediční počin umocňuje druhý disk s původní nahrávkou, již Opus vydal na vinylu zkrácenou a bez některých nástrojů. Výtečná edice.

Pavel Víšek

Recenze

NAHRÁVKY VLADIMÍRA MERTY A ZUZANY HOMOLOVÉ NEZESTÁRLY

 

Zásadní alba konce husákovské éry vycházejí v reedici

Kapela vedená Vladimírem Mertou, která doprovází slovenskou písničkářku Zuzanu Homolovou na albu Čas odchádza z domu, má výstižný název: Dobrá úroda. Nahrávka vznikala na přelomu let 1987-1988 a sklidila koncentrovaný výběr z toho, co se v repertoáru Homolové za dvacet let nahromadilo. O pár měsíců později směl nahrát dvě shrnující, i když jen koncertní sólová alba také sám Merta.

Oba tituly z časů, kdy husákovské éře docházel dech a Mertu, který měl co chvíli „zaracha", už pustila ze zřetele, nyní v reedici vydal Galén. Nakladatelství postupně vrací do oběhu důležitá alba československé písničkářské scény, v nichž posluchači nacházeli silný tvůrčí étos. Oba hudebníci se dnes znovu setkají na pódiu pražského Divadla Kampa, kde pokřtí reedici alba Čas odchádza z domu.

 

Mužná práce s jemnou ženou

Album Čas odchádza z domu nyní vyšlo ve dvou verzích - jedna je shodná s nahrávkou publikovanou před dvaadvaceti lety, doplněná o dvě písně z malé desky Homolové z roku 1973; druhá nabízí tytéž skladby z alba v ještě „nezeditovaných" aranžmá. Rozdíly jsou však až na píseň Poľná madona takřka nepostřehnutelné.

Pro folkové puristy může být „mužná" práce Dobré úrody přeexponovaná. Křehkou, mimořádně sugestivní zpěvačku morbidních lidových balad či soudobých lyrických šansonů přesazuje z bylinkového záhonu do pole vyoraných brázd. Dobrá úroda nezalévá písně jemně z konve, ale pouští na ně instrumentální lijáky. Jenže Homolová - Mertovými slovy „skrytá drobná šelma" - je důkladně impregnovaná a diktuje albu svěží tón.

Jeho průzračnost dokládají singlové bonusy, lidové balady, které Homolová nahrála jen s kytarou. Bez kapely dráždí písně vysvlečené donaha smysly ze všeho nejvíc. Přitom ve srovnání s kapelovými aranžmá působí balady jako rozhlasové čtení na Vltavě vedle velkofilmu v kině.

Podíl na hyperaktivní instrumentaci nese možná Mertova ambice, o níž se zmiňuje v textu k reedici vlastního dvojalba Live. Koncem osmdesátých let „v skrytu snil o svém opus magnum, desce, která by každé písni dala odlišný doprovod". Jenže Mertův sen o bohatě instrumentovaných vlastních písních zřejmě sublimoval do desky Homolové. Což především v Poľne madone ústilo do přepjatého burácení „chrámových" varhan, které i s dalšími nástroji z oficiální verze alba tehdejší vydavatel po právu vypustil.

Přesto reedice „Času", barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný nepřehlédne, jak „drobná šelma" vysoko skočila.

 

Písně, které se zakusují

Stejně zásadní Mertovo dvojalbum Live je rozmáchlejší a nenasytné - jako když psa roky uvázaného na řetězu pustíme do vsi. I s bonusy je to sedmadvacet písní, které se většinou zakusují na potkání. Do folk-blues na mertovský způsob probleskují východoslovanské inspirace či barokně-renesanční nálady (Kocovina) předznamenávající Mertovo pozdější propadnutí loutně. Kudrnatá kytara je často slastná. Přesto některé písně mohou splývat v jednolitý náruživě chrlený „román", kde si ani nevšimneme, že jedna kapitola skončila a další již čteme.

O to víc, až monumentálně vystoupí především hymnus Praha magická, o níž lze tvrdit, že kdyby Merta žádnou jinou píseň nikdy nenapsal, pak by stejně zůstal nejryzejším z českých písničkářů. A třeba „východoslovanská" Na dluh Bulatu Okudžavovi, inspirovaná ruským bardem, přesto mertovsky přetavená do dalekonosného děla, před jehož zásahem do emočně nejcitlivějších míst není úniku. Tuhle válku Merta vyhrál.

Reedice obou koncertních alb z konce osmdesátých let, která fungují jako barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný si v lidových baladách a lyrických šansonech najde aktuální poselství.

Ivan Hartman

Recenze

ZUZANA HOMOLOVÁ: ČAS ODCHÁDZA Z DOMU

 

Pražské knižné a hudobné vydavateľstvo Galén sa pustilo do chvályhodného a dobrodružného počinu - postupne dopĺňa na cédečkách doteraz chýbajúce nahrávky českého folku (Mertov album Ballades de Prague, Hutkove Pravděpodobné vzdálenosti a pod.). Do tohto konceptu zapadá i reedícia debutového albumu slovenskej pesničkárky Zuzany Homolovej, členky folkového združenia Šafrán, ktorý pôvodne vyšiel v Opuse v roku 1989. Dobrodružstvom bol objav štúdiových pások nahratých u producenta albumu Vladimír Mertu, ktoré obsahujú mierne odlišné verzie piesní od tých oficiálnych - v prípade Poľnej madony chýbal na oficiálnom nosiči takmer poldruhaminútový záver! A tak sa môžete zahrať hru Nájdi desať rozdielov, lebo na cédečku sú vylisované obidve verzie platne, a k tomu ešte aj Homolovej singel z roku 1973. Ako teda znie Čas odchádza z domu po viac ako dvadsiatich rokoch? Stále rovnako inovatívne, sviežo a nadčasovo.

Vladimír Potančok

Recenze

ČAS ODCHÁDZA Z DOMU / UTAJENÉ ALBUM

 

Počúvam tieto dôverne známe, dlhé roky nepočuté piesne. Sú ako nášľapné emočné míny z mladosti, a tak skúmam, čo na ne moje vnútro. Po zásahu piesňami však pociťujem len akúsi letmú horkosť premrhanej príležitosti. Presne tú istú, ako pred dvadsiatimi dvomi rokmi. Nič sa nezmenilo. Panenské piesne spanilé, väznené však a spútané tu stále zostávajú, spolu s ich tajuplnou princeznou Zuzanou. Drsnej úlohy väzniteľov sa ujali páni bratři konšelé hudieb pražských, Jan Hrubý a Vladimír Merta. Zvažujem, či ďalej písať o tomto príbehu. Zaslúžia si jeho aktéri svoj následný hnev? A bude spravodlivý?

Svojho prvého albumu sa Zuzana Homolová dočkala po viac ako šestnástich rokoch aktívneho koncertovania. Album Čas odchádza z domu, boľavo vytúžený, sa objavil v lete roku revolučného 1989. Vznikol v štúdiu legendárneho predstaviteľa protestsongov tej doby, dodnes mimoriadne rešpektovanej osobnosti, pesničkára Vladimíra Mertu. Výrazne sa na ňom podiel aj huslista Jan Hrubý, slávny súputnik ešte slávnejšieho Vladimíra Mišíka a jeho ETC. Všetci boli vtedy na vrchole svojich síl.

Svoju mladosť a najplodnejší umelecký vek boli nútení stráviť v ťažkom jarme normalizačného komunistického režimu 70-tych a 80-tych rokov. No ich talent, jedinečnosť aj vzdor proti režimu o to viac vynikali. Prechovávam k nim hlboký rešpekt ako k umelcom, tak aj ľuďom. Dlho očakávaný Zuzanin album mal byť ich trofejou, víťazstvom nad nepriateľom. V dobe svojho prvého vydania patril k najočakávanejším udalostiam sezóny.

Tohtoročná reedícia albumu prináša dve CD. Prvý disk obsahuje okrem pôvodného albumu aj Zuzanin singel z roku 1973 Išlo dievča na vodu. Druhý disk - Utajený album - má byť prekvapením. Obsahuje nepublikovanú nahrávku albumu v pôvodnom tvare, tak, ako ju Merta s Hrubým vtedy pripravili. Ide o zvukový materiál, ktorý bol pred prvým vydaním v štúdiu štátneho vydavateľstva OPUS prepracovaný a skrátený.

Bohužiaľ, ani po 22. rokoch nedokážem akceptovať to, čo s nádhernými Zuzaninými pesničkami spáchali dvaja slávni českí bardi. A nezlepšilo sa to ani na zvukovo bohatšom „utajenom albume" z Mertovho šuflíka. Skôr naopak.

Všetko sa to akosi nedobre spojilo. Zuzanin podmanivý hlas, inokedy plný výrazu, tu je zbavený svojej magičnosti a intimity. Znie plocho, ako s konzervy. Viem to, lebo ako člen študentského rádia som tieto isté pesničky so Zuzanou pár rokov predtým nahral počas jej koncertu na bratislavskom Bernoláku na kotúčový magnetofón Tesla. Zuzana tu znela prekrásne! Číra mágia. Tej čarodejníckej nahrávky sme sa nevedeli dosýtiť. Vysielala sa v IRŠ na Bernoláku ešte dlhé roky. Hĺbka nepochopenia Homolovej silných stránok Hrubým s Mertom je o to viac zarážajúca. Ich aranžmány a muzikantská dominancia sú ako dáka rušička rádiového vysielania. Zahlcujú priestor a nekompromisne rúcajú najcennejšiu podstatu Zuzaninej mágie a poetiky. Jej prekrásne piesne a výraz sú tu bezmocné, dusené a čara zbavené. Číra anti-synergia. Ako to len mohli necítiť?

Zuzane sa takéto zakopnutie pri výbere spolupracovníkov viac už nikdy nestalo. Jej ďalšie albumy, či už so Stivínom, Redlom alebo Salontayom, sú nádherné. To isté sa týka jej hosťovaní na iných albumoch.

Talent a tvorbu Zuzany Homolovej považujem za národný poklad slovenský. Poklad krehký, vzácny a zároveň nenápadný svojou vrastenosťou medzi nami a našimi životmi. Vyvretý z tohto prostredia a nepresaditeľný. Patrím k jej dlhoročným obdivovateľom. Vedzte teda, že toto unikátne 2CD, aj napriek mojim subjektívnym výhradám, si určite zaobstarám. Je to stále nadpriemerne vzrušujúca nahrávka so svojsky jedinečnou krásou. Patrí k tým historickým nahrávkam, ktoré jednoducho treba vlastniť a vracať sa k nim.

Rado Tihlárik

ZPĚT na detail knihy